Naše aktivity

Zase po roce jsme v docela hojném počtu (9 závodících týmů) vyrazili do Rakovníka. Celý týden bylo léto, bazén na zahradě byl neustále obsazený a v sobotu, jako je už pomalu zvykem, se počasí výrazně zhoršilo a teploty ráno klesaly až k bodu mrazu. Přesto jsme na tyto neificiální závody vyrazili. Po cestě jsme si teda s Verčou říkaly, zda opravdu nejsme blázni největší, když v takovém počasí jedeme tak daleko, ale průtrže mračen, nás doprovázející, jsme nakonec překonaly a v Rakovníku se bezdešťového počasí dočkaly.

Prvním během byl jump a oba – Klea i Crejzík se teda ukázali. Dis oba!! V druhém běhu – openu, si vše opravily a Klea s jednou skočenou zónou nakonec na bedýnku pro diplomek šla na třetím místě a Crejzík, jako jediný v L čistý běh měl a v čase ho předběhla jenom Ice a tak z toho bylo krásné druhé místo.

Pak přišlo překvapení největší. S Janou B., z Klášterce, se neustále na FB špičkujeme, kdo je ten nej – zda její Mazlík, či můj Prdek. No a pořadatelé se rozhodli, že nás rozsoudí a připravili paralelní běh. No, Jana moc nechtěla, že prý Prdek po cestě sežere jejího Mazlíka!!! Samo že se tak nestalo a kluci oba běželi moc pěkně a oba si doběhli pro pěkné medaile, kde jsou oba vyobrazení a mají na nich dokonce i jméno.

Cestou tam i zpět se nám tentokrát nepřihodilo nic až tak zajímavého. Zato večer stál za to. Rychle nakrmit smečku a už vyrážíme na zahradní párty do teplic na oslavu narození našeho dalšího člena rodiny – Filipa. Vydrželi jsme až do jedenácti a pak jsem vezla celou naši skupinu (5 lidí) zpátky. A protože nálada byla skvělá, tak se pouštěly písničky a aby byly pořádně slyšet, tak na plné volume. Hlava mi duněla ještě v neděli, kdy jsme si s Verčou udělaly volný den a nakonec odjely podívat se a fanfit na jedny agi závody.

Celé fotoalbum z Rakovníka - vážně pěkné fotky od Verči.

Letošní Kennel Cup byl jak jinak to napsat, než že ÚŽASNÝ!!!! Myslím, že dva pánové – Tonda G., a Tomáš G., jsou zkrátka pojmem. Hlavně Tomáš stavěl technické parkury, které mám tak ráda. A taky to podle toho dopadlo.

Prvním během byla zkouška LA1, kde můj Prdek zazářil. Čistým během a 4. místem si složil již 4 zkoušku. Hned následoval jump s Kleinkou, která si na Tondově parkuru 4. místem zajistila postup do paralelního závodu dvojic, ve kterém svoje umístění potvrdila.

Pak jsme ten samý běh běželi s Crejzíkem – a nějak se nám nevedlo trefit se do páté slalomové tyčky. Na třetí pokus to vyšlo a bylo z toho 16. místo.

Běhat s dvěma psy a každého v jiné velikosti a kategorii je pěkný záhul. Takže mi běh střídal běh a jen jsem doběhla s Prdkem jump, už tu byla zkouška Kleiny, kde jsme se diskly. Nějak se Kleina roztěkala a běhala jak chtěla.

Do běhu dvojic byl ke Kleině přidán pořadateli bígl. Mirek mě našel po námi zaběhnutém jumpu a hned se mi jal omlouvat, jako že nám ten běh dvojic určitě pokazí, že oni tak krásně neběhají. Myslím, že se mi povedlo Mirka i bígla přesvědčit, že jsme si přijeli užít pěkný den a ne se stresovat nějakým umístěním. A pak už byla prohlídka – Prdek s Elisou od Vlaďky – a oba , Prdek i Klea měli vybranou trať agilit. Rozběhával gígl, já čekala u tunelu na předání kolíku – předání bylo dokonalé  a už jsme s Kleou na trati. A taky čistě a tak čekáme, jak to dopadlo – a hle!!! 2. místo!!! Mirek s bíglem byli neskutečně šťastní!!! A my s Kleou taky. Krásný výsledek a zasloužený.

Pak přišlo finále běhu plemen a zde se Prdek kvalifikoval a díky tomu jsme si mohli vyzkoušet ten nejtechničttější parkur dne. A Prdek – pan dokonalý!!! s jednou chybou (jak jinak než zase slalom) to zaběhl!!! Myslím, že i díky jemu se CHS Bohemia Alké umístila na 1. místě.

Trochu odbočím a jen maličko popíšu zase cosi mimo. A to cestu domu. Vedro příšerné, docela i únava a na silnici plno aut, to se všichni vraceli ze svých chat domu. Do Horoměřic jsme dojeli jakž takž a tam stojím na křižovatce a dávám přednost zprava i zleva. Verča: za motorkou můžeš. Motorka projela a já hned vyjela, jenže motorkář odbočoval a já ho málem sejmula. Hrozil na mě rukou a já se úsměvně omlouvala. Pak už se nic nestalo a nakonec jsme i domu dojeli.

Neumím si představit, že bych na nějaké závody jela bez Verči. Vůbec nevím, co bych dělala cestou tam a cestou zpátky. Protože ona je studnice humorných nápadů a scének. Věřím, že to nedělá schválně, že prostě taková je.

Duben se pro nás stal průlomovým měsícem. 7.4.2012 začal Prdek oficiálně agilitit. Za naše první závody jsem vybrala Most a rozhodčí Veroniku V. Nebudu zde dlouze popisovat, jak Prdek běžel,či  co jsem na parkuru dělala já. Jen řeknu, že jsem mu zkrátka nevěřila a tak to tak i dopadlo. Kromě jumpu, kde jsme skončili na 11.místě vše Dis.

Ovšem hned 9.4. jsme odjeli do Mělníka na dvojzkoušky. A tam Prdek běhal už úplně jinak než v Mostě, byl takový víc vnímavější. 5. a 6. místo ve zkoušce a první dvě splněné zkoušky.

14.4. a naše třetí dubnové závody v Oldřichově. Na Chlumeckého lvíčka jsem jezdila vždycky ráda, ovšem tentokrát byl víc než skvělý. A Prdek taky a jeho čisté 2. místo ve zkoušce bylo zasloužené. Tím během jednoho týdne splnil přestup do dvojek, na což si ale rok počká.

Na všechny závody jsem opět jela společně s Verčou a opět jsme si to pořádně užily. Ať se jedná o cestu v autě, nebo o pobyty u parkurů. V Mostě zima a sněhové přeháňky, no, spíš než sněhové tak polystyrenové. V Mělníku bez deště a v Oldřichově už vážně jarně. Zajímavé je, že jsme se ale vůbec ani jednou při cestování na závody neztratily. Zato ani Verča bohužel neztratila v zimě svůj smysl pro humor a to co prováděla v Oldřichově bylo šílené. Já si tak v poklidu sedím, povídám si se známými a tu najednou – chrst – vylila na mě Verča mísu s vodou!!!! Jak jsem asi vypadala, popisovat nemusím.

Teď se chystám na květnové závody. Věřím, že Prdek ještě ukáže, jak dokonalý je.

V listopadu začalo čtyřkolové klání složené ze tří dvouzkoušek – listopad, leden a únor a jedněch závodů – dvoudenních, březen 2012. Nejdřív jsem se rozhodovala, zda má cenu v listopadu začínat takto roztažený souběh závodů, mimochodem v závěru o dost zajímavé ceny.

Nakonec zvítězila má touha, dokázat si, že na to s Kleinou snad máme.

Vyrazily jsme na první, listopadové kolo, rozhodčí zde byla paní Pánková a nám se s Kleinou dařilo i přesto, že já měla ten den už docelo dost slušnou chřipku.

V průběžném pořadí jsme obsadily v součtech příčku nejvyšší a dokonce se tabulka objevila i v časopise Psí sporty a moje a Kleiny jméno bylo zveřejněno. Jenže po tomto našem úspěchu přišel jeden osobní neúspěch. Když je člověk nemocný, má být nemocný a netvářit se, že se nic neděje a že jej nic neporazí. A tak mě začátkem prosince zklátila nemoc, která mne až do vánoc upoutala na nemocniční lůžko a do mysli mi vrazila děs z možného opakování. Mám pokračovat v lednu a v únoru v těchto závodech?

Leden 2012 – rozhodčí Alice. No, i v lednu jsem vyrazila a po doběhnutí jen jednoho běhu jsme v součtech klesly na průběžné 3.místo. Na únor hlásili meteorologové boží dopuštění v podobě artktických mrazů. Pojedeme? Zvládneme běhat v mínus 25 st, v hale, kde je ještě větší zima než venku?

Únor 2012 – rozhodčí Zdeněk. No, vyrazily jsme i na třetí kolo. Dvoje ponožky, dvoje kalhoty, čtvery mikyny, jedna teplá bunda, čepice a rukavice, teplý čaj v termosce to jistili. Nakonec zima v hale byla ještě horší než jakákoli představa. Hlavou se mi honilo jediné. Jak můžu běžet a s úplně zamrzlou pusou říkat Kleině povely? To přece nejde. Když jsem vyndala Kleinu z auta a sundala jí svetr a bundu, za 1 minutu se rozklepala v mojí náruči tak, že jsem byla přesvědčená, že se nikdy nezastaví. Balonek, který držela v tlamě jí tam určitě přimrzl. Během krátké chvíle nebyl žlutý, ale stejně bíle namrzlý, jako Kleiny fousy. Start – postavila jsem jí na zem a ona vystřelila děsnou rychlostí, jako kdyby to chtěla mít už za sebou. Běhala ten den úplně nejlépe.

Na těchto závodech jsme si udržely průběžné třetí místo. Jenže teď přijde březen – a všehno může být jinak. Tentokrát se už budou dostávat body i za open a jump a to po oba dva dny. Takže do poslední chvíle nic není rozhodnuto.

Březen – dvoudenní finálové závody. Pořád se držím průběžně na 3. místě. Nervy začínají pěkně pracovat. V pátek mi pípne od V. smska – nejedu!!! Horor začíná. Okamžitě odpověď – okamžitě doraž ke mě domu a tak nakonec mám v sobotu zase tu nej spolucestující – vždyť bez ní bych snad už nikam jednak nejela ale i nedojela. Nemusíme ráno vstávat brzo, protože tentokrát začínají jedničky a tak úplně v klidu vyjíždíme v půl deváté. Máme tam být do čtvrt na deset – a NEJSME. Přijíždíme v 9.16 a tak Verča mastí na prezenci (či prezentaci, jak je uvedeno na stolku). Jsme obě zaprezentované a pak už se běhá a skáče a Mia (Finsko – ta úplně nejmilejší rozhodčí – ÚŽASNÁ, MILÁ a všechno), staví ten nejlepší jump – psi si ho tak šíleně užili, myslím, že to pro ně  a pro nás byl teda skvělý zážitek. Naše zkouška dopadla skvěle, já a Petra H. jako jediné doběhnuvší jsme spolu zatančily náš natrénovaný vítězný taneček (letkis). Po sobotě zůstáváme na průběžném třetím místě.

V sobotu večer s Verčou třídíme myšlenky a hrajeme aktivity po našem. Vymyslely jsme sto kartiček na Agi aktivity a jako že si je hned zahrajeme.

Já: Verčo, řekni nějaké číslo (máme zatím kartičky v papírové podobě napsané na řádkách)

Verča: 22

Já: kreslíš pohár

chvíli ticho a pak Verča – a ty ho pak budeš hádat? A jak když už víš, co budu kreslit?

Prostě mozky s náma už přestávaly spolupracovat a tak jsme šly spát a ráno....

Neděle a poslední den tohoto velkolepého závodního klání. Dnes půjde o všechno. Ovšem ještě než to všechno vypuklo, udělaly jsme s Verčou trochu vzrůšo mezi závodníky. Přivezly jsme sebou totiž fialový sprej na vlasy a v nestřežených okamžicích jej přítomným závodníkům a závodnicím stříkaly na vlasy. Mezi nejoblíbenější terče patřily blondýny.myslím, že jsme se u toho všichni báječně pobavili a bylo slyšet plno smíchu.

První běh – zkouška a Kleina – ZLOBÍ. Nevnímá a už na druhé překážce si jde tam, kam chce ona. Odcházíme z parkuru a ona už ví, že takto to teda být nemělo, že něco udělala špatně. Něco – moc dobře ví, že celé to bylo špatně. Druhý běh – jump a luxusní běh. Jenže výsledky se nevyvěšují a tím se zvyšuje napětí. Poslední, finálový běh – open. Zvlášt se nám moc dobře nepovedl a já se rozloučila s umístěním. Vyhlašování výsledků.

V kategorii Medium se na třetím místě umístila JÁ a KLEA!!!! Myslím, že takto jsem ještě nikdy nikde najásala, ba přímo neřvala!!! Asi se to líbilo i rozhodčí, protože když jsem doskákala ke stupínku, vrhla se na mě a objímala mě jak blázen. No, šílená přešílená radost. A zasloužená – porazily jsme s Kleinkou holky o dost let mladší než jsem já a nakonec i Kleina už nepatří mezi mladíky. Vždyť jí je letos 7 let. A možná i víc. Kdo ví.

Cesta domu vedla přes Globus, kde jsme našim psím smečkám koupily kosti, pak si daly na oslavu jahody se šlehačkou a kolem šesté konečně doma padly – já teda na židly a vzápětí do vany.

V dubnu začínáme zase obrážet závody trochu už častěji – a hlavně už i s Prdkem. Těším se na to.

Budíček v šest hodin ráno a venku – mlha. Tak rychle uvařit čas, nalejt do termosky, vysvětlit Prdkovi, že opravdu se mnou nepojede, sbalit boty, deku, řízky a Kleu a šup do auta a rychle, rychle, Verča už čeká. Nečekala, vydala se mi po silnici naproti, že prý máme zpoždění. Jo, zpoždění jsem měla, protože jsem odmrazovala okno u auta, což se mi zcela nepodařilo a tak Verča stejnak prd viděla, protože odmražení celého kusu skla se podařilo až někde za Roudnicí.

Svojetice jsme našli díky Verče naprosto dokonale a bez bloudění!!!! Není ona skvělá? Brrr, to je ale zima, vyděsily jsme se, když jsme vlezly do haly. No, to bude teda legrace. Naštěstí se ale venku začalo klubat slunce a tak jsme se ven chodily ohřát.

Hurá, vidím, že zase přijel Dalmatin a tak mastím rychle nakoupit ty výborné sušené králičí uši. A ještě jiné chroupací dobroty. A aby Kleince nebyla zima, tak jsem jí koupila krásnou bundu. Moc jí sluší.

První běhy se stavěly zkoušky – na jednom parkuru agility, na druhém jump. Začínalo se jedničkama a tak my, trojky, jsme měli moře času. Zato když na nás řada přišla, nestačili jsme se divit, cože si to na nás kluci – Tomík a Tonda, připravili. COŽE!? Tak šíleně krátky tunel po kladinou? A jako já pošlu psa do toho tunelu a zas mu řeknu, aby koukal tím samým tunelem jít zpátky? A tím to teprve všecno začalo. Jsme přece na Super G!!!

Co to vidí, oči mé? Verča nese nějaké jídlo? Ano, už je to tak. Verča donesla vynikající opilý guláš s rýží!!! Výborný, vážně. A porce jak pro zavaleného horníka.

Kleinka se na tento den nějak dobře vyspala a tak ukazovala, že ona patří mezi ty lepší psy a rychlost jejich běhů byla úžasná. Nohy mi kmitaly, abych jí stíhala. Jen moje školácká chyba na skočce, kdy jsem nedala Kleině prostor při přeskočení k následnému oběhnutí kolem bočnice a tím jsme nám způsobila první Dis. Jump se nám moc povedl a i přes moje zakolísání, kdy jsem se zkrátka na parkuru ztratila (ve změti těch pár skoček a tunelů, kdy skoro každá skočka měla u sebe tři čísla a tunely jakbysme se nebylo čemu divit), jsme nakonec jump zvládli bez chyby a na 5. místě. Super G agility, bravurně zvládnutý začátek a Kleinka si vybrala jako třetí překážku látkový tunel a néééé dálku, na kterou jsem jí naváděla. posledním během byl Super G jump a zde naše 3. místo.

Sbalit všechny věci, které jsme s Verčou (teda víc já, než Verča) rozložily na tribuně, šup do auta a jedeme zpátky.

No a tak za 14 dní zase koňská hala, tentokrát v Ústí nad Labem.

Když jsem tyto dvojzkoušky objevila v  kalendáři KAČRu, vůbec jsem netušila, kde je Lukov. Pořád mi něco říkalo, že kdesi na Moravě a tak tam nepojedu. Jenže mi to nedalo a do mapy.cz jsem zadala trasu Lounky – Lukov a hle!!! 35 minut jízdy od nás!!!! No to je pecka, zvolala jsem a ihned se přihlásila. A dobře jsem udělala.

Začnu ale někde úplně jinde.

Ve čtvrtek byl cvičák a Kleince se teda vůbec nechtělo běhat. No, to bude sobota, hudrala jsem. V sobotu ráno byla mlha hustá tak, že by se dala krájet a možná ještě delší, naložila jsem Kleinu, Prdka, Venana a šup do Lukova.

Parkury stavěla Jitka N. a jen na rychlo podotknu, že dokonalé bylo, že postavila jeden, ten jsme odběhali a ona z něj změnou čísel a tročinku pootočením nějakých překážek vyrobila parkur druhý.

Její vodění psa na dálku pod kladinou mě už nepřekvapuje a protože to trénujeme, nedělalo nám žádné problémy vyslání z tunelu do tunelu přes kladinu. Bylo z toho druhé místo a další splněná zkouška. Už druhá!!! Pokud nám to takhle půjde dál, tak snad toho A3CH dáme. Moc bych si to přála, už i kvůli Kleine. Protoze si myslím, že by si toho CH zasloužila.

teď už naše tréninky směřují jen k Super G, agility bez pravidel a moc jsem zvědavá, co si na nás Tonda tentokrát připraví.

Semiku, dneska je tomu už sedm let, co ses v Křešicích narodil. Jsem pořád ráda, že jsi si vybral jako svoji rodinu právě nás. Jsi ten nej ohař, který kdy kde byl, je a bude. Celá tvoje smečka ti přeje jen to nejlepší!!!!

Když jsem letos vymýšlela klubové závody, navedla mě jedna naše členka na myšlenku, proč nepozvat jiný klub a s ním si poměřit své znalosti. Moc dlouho jsem o tom nepřemýšlela a možná že i ihned oslovila členy z české Lípy Na Slovance, zda by do toho s náma nešli. A světe div se, oni že teda rozhodně ano a že je to skvělý nápad. Takže zbývalo vymyslet propozice, disciplíny, ceny, diplomy a putovní pohár. Příprava trvala necelý měsíc, ale výsledek stál rozhodně za všechno to přemýšlení, vymýšlení, shánění a zařizování.

V neděli, 16.10.2011 v jedenáct hodin vše vypuklo. Z České Lípy sice nakonec dorazil pouze Marek s Deltou a Sukinou, Pavla se Standou a jejich dva šeltiáci. Takže čtyři týmy z Lípy, proti dvanácti z Litoměřic. Pravidla se nakonec upravovala na místě a to tak, že nezávislý Tomáš, bratr jedné naší členky vždy vylosoval z našeho týmu čtyři, kterým se započítávaly výsledky. Ovšem předem nikdo tyto vylosované neznal a tak museli všichni do každé soutěže jít naplno.

První soutěží byl tunelový běh. Propojili jsme dohromady celkem pět tunelů a psi jimi probíhali načas a to formou štafety. Zde se proti sobě postavil vybraný tým z Litoměřic proti Lípě a už to běželo. Jenže první bod uhráli soupeři. Nevadí, další disciplínou byl slalomovo – tunelový běh, kde psi i psovodi zdolávali slalom a při cestě zpět se pes prohnal tunelem a páník běžel co mu síly stačily vedle. Nešťastná ruka losovatele vylosovala z našeho týmu ty, co se jim nezadařilo a tak i druhý bod putoval soupeřům. Vázáním mašliček jsme soupeře rozdrtili a připsali si první bod. V ponožkovém běhu si bohužel opět bod připsali soupeři, ale v poslušnosti jsme zabodovali zase my. V převlékané štafetě bezkonkurenčně vyhráli soupeři, kteří nakonec vyhráli i putovní pohár a tím si ho odvezli k nim do České Lípy.

Závěr soutěží byl věnován parkuru, kde se na prvním místě umístila Pavla, ale hned za ní naše Míša s Artou a Týna s Dennym. Následovala jí Míša s Marlíkem a Míša s Hanny.

Celý tento krásný den jsme ukončili grilováním a snědením naprosto výborných špízů vyrobených Markem. Po celé soutěžní klání jsme všichni pojídali vynikající dortíky a zákusky, které jsme si sami napekli. Počasí nám velmi přálo a během dne se udělalo spíše letní počasí.

už teď se těšíme na výzvu z České Lípy a všichni věříme, že putovní pohár přivezeme zpátky domu.

Protože jsem si pořídila borderáka z této chovatelské stanice, považovala jsem za svou povinnost ho privést ukázat na tyto závody a předvést, co všechno ve 13. měsících už dovedeme.

Souběžně s tím jsem si tam také zazávodila s Kleinkou.

V sobotu jsme dorazili kolem osmé ráno a hned se ubytovali. Pokojík ve studiu jsme měli malý, ale pěkný. S vlastní sociálním zařízením. To bylo dokonalé.

Jako první se ten den běžela zkouška a tu jsme teda s Kleinkou zvládly skvěle a umístěním na 1. místě a bez trestných bodů započaly znova sbírat zkoušky na titul A3Ch. Jump nám moc nevyšel a Kleinka nějak popletla povel na skočku s povelem tunel. Ovšem v openu jsme si to zase vynahradily a třetí místo bylo naše. Mezitím ovšem přišlo na řadu představovaní štěňat z CHS Bohemia Alké. Já tam od písmene I byla sama, ovšem od písmen H a Ch jich tam bylo dost. Prdek tam byl nejmladsi. Nejdřív byl krátký rozhovor jako co a jak a pak ukázka něčeho, co spolu děláme. My měli připravenou krátkou ukázku s mým zpěvem.

"Byla jsem holčička s Kleinkou, a šla tím světem dál,

měla jsem Kleinku malinkou, kterou už, kdekdo znal.

Ref: Vím že jsem nikdy borderku nechtěla

tak jsem si jí koupila,

agility dělala

a k tomu zpívala

la la la la la la la ....."

Na začátku Prdek ležel a já ho obcházela a pak různě skákal kolem mě. Když jsme toto předvedli, tak jsem ukázali, jak agilitíme a zaběhly parkur. Prdek se moc snažil a byl moc šikovný.

V sobotu večer pak byl večírek, pořádaný CHS a tam jsem jedli a povídali si a bylo to moc fajn

Neděli jsme zase začali zkouškama a opět bezchybný běh, ovšem trochu pomalejší. Jump se nám taky povedl, ale zase pomalu. I tak jsme získali 1.,2.,3. a 4. místo a u vyhlášení dostali 1. místo za součty zkoušek a 3. místo v openu.

Za tento víkend děkuji holkám z Permoníka Ostrava, které se mi věnovaly na večírku a v neděli u parkuru a Lubošovi V., který se mi věnoval úplně celý víkend a seznámil mě s jeho skvělou manželkou – bylo to moc moc moc fajnové vědět, že jsou lidi, se kterými se dá prožít a prokecat celý víkend.

Na tyto závody jsem se hlásila někdy brzo z jara, ale pak byl takový fofr s placením, že já to prostě nestihla. A přitom jsem na ně tak moc chtěla jet!!!! Pak přišel tábor ve Cvikově a tam Lucka. Moc moc jsem do ní hučela, škemrala, prosila a přemlouvala, až se zadařilo a já 25.9. ráno vyrazila. Slíben byl nádherný slunečný den a tak to i bylo. Cesta mi ubíhala zvesela, navigace fungovala a já NIKDE nezabloudila. Přesně za hodinu po vyjetí z domova jsem už vybalovala věci u Peťulinky H., v blízkosti Hanky K., a Káti H. Dokonalost sama, chatka č. 30 ze Žamberka se opět sešla. K snídaní jsem v místním bufíku objevila koblihy s červenou !!! marmeládou.

Najedla se a pak už jen čekala, na zahájení závodů. Zdeněk S. byl příslibem pěkných, technických parkurů. A bylo to tak. Jump mě a Kleu nadchl a v pěkně svižném tempu bez chybičky jsme doběhly na třetím místě. Těšilo nás to o to víc, že mezi tolika teriéry to byl opravdu úspěch. Jo, já neřekla, že tyto závody byly MR teriérů.

Další zkouška a opět super třetí místo. Skočená zóna na kladině!!!! Kleina prostě ty zóny fláká, jak může.

Třetím během byl open a naše čistá jízda skončila na pátém místě.

Celý ten den tam byl skvělý, prokecaly jsme každou volnou chviličku, proběhali naše štěňata (Prdek, Dean, Cola) a nasmály se zas tak, jak to my umíme.

Dneska jsme opět odjeli na neoficiálky. Areál Na Slovance v České Lípě sliboval pěkný den. A bylo to tak. Kantýna opět nezklamala a já si zase domu odvážela plno jejich fantastických věnečků.

Já jsem se přihlásila s Crejzíkem a Artou a Týna opět zkoušela své zatím nabyté dovednosti s Kleou. Jako první se běžel jump a zde jsme měli své želízko v podobě týmu Klea a Týna. Moc se holkám nedařilo, Týna si nezapamatovala parkúr, Klea taky moc neposlouchala a tak se holky diskly. Neodradilo je to a těšily se na další běh. Zato mě s Artou se jump povedl a vybojovaly jsme 3. místo. Crejzík mě nezklamal, a v tunélkovém rodeu se umístil na skvělém druhém místě!!!!

Druhým během byl open a zde se Týna s Kleou už dokonale sladily, Týna si zapamatovala úplně celý parkur a vyběhala si Diplom za krásné 5. místo. Arta bojovala jak lvice a tak i v openu jsme byly na bedně na stupínku číslo tři. Z barelovo tunélkového běhu si Crejzík opět odnesl druhé místo a ukázal, že bude skvělý agi závodník.

Počasí se nám také vydařilo, nebylo zas až tak hrozné vedro, Markovo bramboráky byly zkrátka famózní a Báry parkúry odpovídaly přesně smyslu neoficiálních závodů. Hlavně open začátečníků se mi moc líbil, měl logiku a myslím, že si ho užili všechny běhající týmy. Už se těším, až Crejzík bude moct závodit na takovýchto závodech jako závodník a my všem předvedeme, co už umíme.

Moc jsem byla ráda, že na závody se mnou jela i Verča a že jsme se tam potkaly i s Hankou. I když se holky na mě určitě domluvily a pořád se do mě navážely. No, nevadí, já jim to oběma pěkně vrátím, budou obě koukat. Hanka měla s sebou Deana a myslím, že největší radost měl z Týny. Holt, štěně patří ke štěněti, s tím nikdo nic neudělá.

Rok utekl a opět jsem v pátek balila sebe a Kleinku a v půl čtvrté vše naskládala do auta a odjela směr Žamberk na MR. Původně jsem teda jet už nechtěla, ale Petra H. mě přemluvila a tak jsem narychlo ve Cvikově přestoupila do MA3, splnila zkoušku na V a tím splnila nominaci na MR.

Cesta byla příšerná!!! Z Letňan na Černý Most – 3/4 hodiny!!!! Do týniště, kde jsem měla objednané kafe u strýčka Péti, jsem dorazila kolem šesté večer. Rychle vypité kafe a už zvonil telefon a holky – no kde jsi? My už tady na tebe čekáme!!! Takže rychlý odjezd a v půl osmé zastavuji u chatky, kde jsem byla já, Katka H., Hanka K., a Petra H. Jak dokonalá to byla volba, měl ukázat sobotní večer – ale nebudu předbíhat.

Po prezenci, ubytování – myslím tím rozdělení postelí, kdo kde bude spát, já s Hankou nakonec nahoře na půdičce a matracích pohozených na zemi (chatka je údajně pro čtyři a chtěj za matrace na zemi na noc 520,-Kč, za auto 45,-Kč a za psa 50,-Kč!!!), jsem odešly všechny společně na večeři, která byla ovšem luxusní. Dala jsem si sedlácký kotlet s opečenými bramborami a bylo to výborné.

V sobotu budíček ve čtvrt na sedm, postavení stanů u parkuru a pak už čekání na první běh. Tím pro mě a Kleu byl jump jednotlivců a s čistým během se zařazujeme na 9. místo ze 40 týmů. Skvělé. Odpoledne si bereme družstevní trika – krásně světlounce zelená a píšeme si na ně název družstva – MY4. Jdeme na open a s potěšením zjišťujeme, že nejsme až tak špatné družstvo, protože si vyběháváme průběžné 5. místo. Po doběhnutí opět večeře a pak procházka po cyklostezce s velikánskou smečkou psů – Klea, tři pudlice Katky a Keliška Hanky. Pak se dohadujeme, co ještě podniknem a nakonec zalézáme do chatky a jako že jdeme spát. My dvě nahoře už mlčíme a já najednou zaslechnu – samo že nechtěně, o čem se baví ty dvě dole. Tu bolí tohle a tamtu to samé a navíc ještě tamto. Na to já šeptem Hance sděluji, že ty dvě dole budou asi ráno už mrtvé a tím kolem čtvrt na deset začíná nekonečný smích až skoro do půl jedné do rána. Nakonec se dohadujeme, že příští rok se naše družstvo rozhodně bude jmenovat lazaři a na trička si napíšeme své choroby.

V neděli začínáme jumpem družstev a světe div se, já zapomněla na parkuru jednu skočku!!!! Prostě jsem jí při úžasném Kleinky běhu vynechala a DIS. Nakonec i Katka a Petra taky a tak jsme z krásného pátého místa klesly na úplně poslední, třinácté. Ach jo. Smutek největší,

Ale odpoledne začalo agility jednotlivců. Já jdu na řadu až třicátá druhá, protože v neděli se běhá od nej´hůř umístěného týmu ze soboty po nejlepší. Jsem děsně nervózní aje to poznat. Špatné navedení na skočku a laťka je dole. Totéž u slalomu a odmítnutí. Celkově 22. místo. Netrpělivě čekám, jak dopadne v součtech a moje ambice, umístit se do desátého místa se kdesi rozpouštějí. A už je to tady. Celkové výsledky a my si to deváté místo uhájily!!! Ovšem, nebýt těch zbytečných chyb.....

I tak to byl dokonalý víkend s ještě dokonalejšími lidmi. Jak já si pokecala, nasmála a užila si to tam, Už jen proto stálo za to tam jet.

Na závěr mám jednu důležitou věc. Pro mě, v mém vědomí se stal jediným vítězem letošního mistrovství Rastík Lukáše Palma. Ještě minulý týden na tom byl po otravě moc špatně. Ale je to pes bojovník, velký sportovec a celý víkend na něm nebylo poznat, po jak hrozném zážitku je.

Neoficiální závody a po velmi dlouhé době zase pořádná výprava z našeho klubu. Celkem 11 týmů!!!! A všichni jsme byli alespoň jednou vyhodnocení. Teda všichni ne, Semíček se pokaždé disknul. Ale běžel nádherně rychle a s chutí.

Nejlepší byla asi Týna s Kleinkou. Byla bezkonkurenčně nejmladším závodníkem a v první běhu, jumpu, běžely holky naprosto skvěle a zaslouženě si vybojovaly 6. místo!!! z 16!!! dalších týmů.

Já běžela s Prdkem a hned v jumpu mi udělal ohromnou radost, kdy po bezchybném běhu jsme spolu stanuli na bedně na 3. místě, také ze 16 týmů. Moc mě překvapil, jak pozorně běžel, žádnou skočku neoběhl a ani jednu laťku neshodil.

Další běh jsem absolvovala s Artou, také jump, a kdyby neshodila hned na začátku dvě laťky, tak jsme rozhodně neskončily páté.

Druhým během bylo agility a bohužel začouni měli kladinu, kterou s Prdkem ještě netrénujeme. Takže jsme na ní měli zásek – odmítnutí a pak ještě oběhl dálku a tím jsme se dostali na 14. místo. Zato s Artou jsme se nějak daly dohromady a v agilitách skončily třetí a tím i v celkových součtech skončily na třetím místě.

V Rakovníku jsme na závodech byli úplně poprvé a odjížděli nadšeni. Výborná kantýna se skvělými dortíky, gulášem a řízky. krásný cvičák obklopený lesem, který nás zlákal k procházce. Parkury stavěné jak na opravdových závodech a atmosféra všech závodníků dovršily krásný prosluněný den. Když Týna doběhla svůj jump s Kleinkou, sklidila nepředstavitelný aplaus. Moc jí to potěšilo a dodalo chuti do dalších tréninků. Roste z ní nová agiliťačka a už teď se nebojím říct, že určitě výborná.

Ještě se musím vrátit zpátky na začátek, ještě když jsme jeli teprve do Rakovníka. Já v narvaným pažoutíkovi (já, Lada, Týna, Marcela, Prdek, Semi, Arta a Klea a plno židlí a báglů) a za náma další pažoutík a v něm Verča a plno jezevčounů a našich nevešlých dalších židlí a baglů. Najednou sms – to nebude ani zastávka na kafčo? No, jo, to by nebyla Verča, aby nechtěla zastavit u benzíny na kafe. ještě že ty benzínky jsou!!! Tak jsme kolem osmé zastavili v nějaké vesnici a vypustili tu celou velikánskou smečku psů!!!! Umí si někdo představit, jaké to muselo být pro místní občany, když jim ve vesnici začne hlomozit tolik psů? Teda moji psi byli potichoučku, to jezevčouni blafali na všechno co se hýbalo. Holky daly kafe a pak už honem zase odjezd směr Rakovník. Cvičák jsme našli aniž jsme jedinkrát zabloudily!!!! A to je teda co říct.

Můžu už teď říct, že v Rakovníku na závodech jsem rozhodně nebyla naposledy.

Celkově 17. ročník, pro mě třetí. Stejně skvělý jako ty dva předchozí. Žlutý karavan byl ve čtvrtek umístěn tam, kam patří, okolo se rozložili stany těch, co chtěli být kolem mého karavanu a pak už jen čekání na pátek a vypuknutí toho všeho. Čtyři běhy v neskutečně úmorně vedrovém počasí. Vltava studená jak vysokohorský potok, přesto lákající a vyzývající k vykoupání. No, poprvé jsem se tak trochu vykoupala nedobrovolně. Velice opatrně jsem se oddalovala od břehu, když tu najednou – zrada, mělčina nebyla a byla jen hloubka. Po druhé už jsem si dala pozor a do té studené vody vlezla jen tak napůl. Nedalo se!!!

Kleinka běhala naprosto skvěle a umístěními ve dvou pátečních jumpech na 4. a 5. místě si zajistila postup do finále jednotlivců, stejně jako  svému družstvu (Petr a Pavla). Stejně tak 6. místem v agilitách pomohla klubu Sešlost  k postupu do finále ( kde se bohužel Sešlost diskla).

Pak jsme si spolu zaběhly Super G (agility bez pravidel), kde jsme se konečně dočkaly poháru – ono už jen to doběhnoput byla výhra a skončit ještě k tomu na 3. místě, to byl pro nás veliký úspěch!!!!!

V sobotu nastal v počasí veliký zvrat. Teplota klesla o 25stupňů, což by tak nevadilo jako to, že kolem poledne začalo lejt a lilo a lilo až do večera. Naštěstí jediný běh, podle roku narození, se běžel ještě za sucha (2. místo), což neplatí pro finále družstev, kde jsme s Petrem běželi v lijáku. Bohužel jsme neustáli šanci a diskli se, stejně jako já pak s Kleinkou ve finále jednotlivců, které se běželo za tmy a Kleinka netrefila do tunelu a překonala místo toho Áčko, ovšem s naprosto luxusní samostatnou zónou.

Neděle a poslední dva běhy. Nejdřív agi podle plemen – a opět 2. místo, kde nás o malinkatý rozdílek v čase překonala naše kamarádka Dorota Máchalová. A nakonec jump – psi proti fenám, kde jsme jako první medíci dokázaly zaběhnout a nedisknout se, ovšem shozená dálka nás odsunula někam za stupně vítězů.

A na závěr to nejlepší – VŠICHNI JSME SI TO TAM UŽILI

A   T L E S K A L I    J A K O   B L Á Z E N!!!

(Tomíku, na to se už nikdy nezapomene, na tvoje dokonalé moderování)

Po páté. Ano, již po páté jsem odjela na letní výcvikový tábor do Cvikova. Tentokrát na první týden s Prdkem, který pod vedením Báry L. udělal velký kus práce. Druhý turnus Jana Z. honila pro změnu mně a Kleinku.

Vidina 14 dní ve Cvikově v mém karavanu mne nadchla. První týden jsem v karavanu bydlela sama, druhý týden dorazila máma a užily jsme si spolu náš obvyklý prázdninový týden.Je pravda, že tyto prázdniny už druhý, protože jsme spolu byly v červenci v Kokořínském Dole.

Co se dělo ve Cvikově? Myslím, že scénář se moc oproti těm mimulým nijak neliší. Skvělá parta lidí – Martina a její želva, Hanka, Petr a Petra, Marek a mnoho dalších.

Tábor pod vedením Alice se opravdu vyplatí prožít. Tréninky střídaji různé další aktivity. Celotáborová hra, plážový volejbal, večerní hry aktivit a dvoje zkoušky – pondělí a čtvrtek. Prostě se tam nedá chvilku nudit, něbo jen tak nic nedělat. Je to aktivně prožitých 14 dní. Pokud si ale někdo myslí, že je nějaká volná chvilka, tak šup do lesa na houby a pak smaženice s topinkama k večeři.

Myslím, že o tom, jak bylo letos ve Cvikově, nejlépe vypoví video. Pokud se na něj zadíváte, zjistíte sami, že z lidí se dokáží stát pralidi, že bramborák se už stává cvikovskou tradicí a další a další věci.

Crejzíku, přeji ti jen a jen ten nejpohodovější psí život obohacený tvými bezstarostnými dny. Jsi Crazy a tím i zůstaň. To ti přeje celá tvoje smečka.

Poslední dobou začínám vše slovy, tak zase uběhl rok a jsou tu závody....

Stejně začnu i teď.

Tak zase uběhl rok a jsou tu závody v Schönfeldu. Děsně moc se tam těším, jednak to tam loni bylo fajn a jednak tam jede super sestava agiliťáků.

Romča ke mě přijíždí v 5.15 a vyrážíme směr Děčín, kde naložíme Jiřku a pak fofrem na určené stanoviště, kde už na nás čekají Vajglata s Pavlou. Jsme všichni a odjezd. Teda ty třicítky po cestě mě ubíjejí. A mimo se může jet jen 70 a radary kam se člověk podívá. Ještě že nás na to naši němečtí kolegové před cestou upozornili. Vážně dali k sobě na stránky vygůglovanou češtinou pro nás vzkazy. Nejsou oni skvělí?!

Přijíždíme něco po půl osmé, zabíráme si stejné místo, kde jsme byli loni a pak ještě rychle postavit stany na spaní a upravit auta taky na spaní ( já a Milada spíme v autech, už se na to moc těším).

První běh – zkouška agility. Druhý běh, zkouška jump. V obou je Kleinka na 1. místě a úplně bez chybiček. Máme ještě zaplacenou hru. No, čekali jsme teda něco lepšího a vtipnějšího. Byl to obyčejný malý parkurek, takové kolečko. Zde jsme druhé. I tak ale dost rychlé.

V sobotu končíme kolem deváté a tak aktivity, které s sebou táhnou zůstávají v autě. Na dokonalém pevnolihovém vařiči vaříme kávu, jíme všechny zásoby, co máme (co budeme jíst v neděli?), chvíli jen tak tlacháme, pak hrajeme slovní hru – Až pojedu do Schönfledu, rozhodně si sebou vezmu...... a kolem desáté zalézáme a hned spíme.

Jo, abych nezapomněla, ještě zachraňujeme německý majetek. Miluš si všimla, že v nedalekém stromoví probleskuje ohýnek a nakonec to byl oheň a přivolaní hasiči přijíždí kolem deváté a odjíždí až ve dvě ráno. Měli s tím asi dost práce.

Ráno vstávám kolem osmé. Paráda. Snídáme, vaříme opět kafe a pak znova na parkur.

Zkouška agilty a zkouška jump – a opět 1. místa. A zase čistě. Postupovky od 3.96 do 4.51. No to je sen.

Skvělé závody, skvělí lidi, všechno skvělé. Němci běhají pro radost aje to z nich cítit. Na parkuru nic moc nepředvádí, zato ale s radostí. Moc se těším na další závody u nich.

A abych nezapomněla. Berlíňáci nás pozvali k nim na závody. Asi chtějí zvednout kvalitu našimi dokonalými týmy.

A je tu konec a jedem domu. Cesta ubýhá, v Děčíně nás opouští Jiřka a navigace nám ukazuje, že doma budu v půl osmé. Jenže. Jenže jsme dojeli do Křešic a závory dole. A žádný vlak a závory pořád dole. Auta projíždí přes koleje a když se k tomu konečně odhodláme i my, tak přijíždí policie. A máme smůlu. Prý že taky můžeme projet ale oni nám nezaručí, že nám okamžitě dají pokutu a seberou body. Nedají se ukecat, ale poradí, ať jedeme na závory do Třeboutic, tam prý mezi závorama projedeme, protože tam žádná policejní hlídka nebude. Jedeme do Polep a v osm jsme doma. Romča (Ramona mit Happy) přendá své věci do auta a odjíždí také.

A tak končí jeden skvělý víkend

Když jsme s mámou přemýšlely, kam letos vyrazíme na naši společnou dovolenou (po kolikáté už?), jednoznačně vyhrálo kokořínsko. V pondělí, 11.7. Venan zapřáhl karavan, já naložila mámu, Týnu, Vojtíka, Kleu a Prdka a vyrazili jsme. Veřejné tábořiště v Kokořínském dole na nás již čekalo. Karavan byl umístěn, altán postaven a děti poslány na louku a nic nebránilo, uvařit si kafe a relaxovat.

V úterý jsme vyrazili do Harasova na koupálko. Tam se moc líbilo oběma hafanům a děsně si to tam užili. Děti se koupali a moc jsme je nemuseli hlídat, vzorně se čachtali jen u břehu. Já nakonec do té vody taky vlezla a zjistila, že je skvělá.

Ve středu jsme šli pěšky na docela dlouhou túru. Z tábora jsme šli na Pokličky – neskutečný výhled z překrásného přírodního útvaru, pak došli k Žábě a Náckovou roklí zpět na Pokličky. Příroda je zde tajemně nádherná a dovoluje popustit uzdu své fantazii.

Ve středu v noci přišla dokonalá bouřka. Blesky střídaly hromy a vše umocňovala tma. Druhý den v rádiu říkali, že bylo napočítané největší množství blesků při jedné bouřce. To teda rozhodně jo. Obloha byla pořád rozsvícená a světlo při každém blesku bylo větší než ve dne.

Ve čtvrtek jsme jeli na Housku. Nikdy nepochipím, jak někdo nemůže najít hrad tak jako my. Prostě všechny cesty vedly úplně někam jinam, než kam měly. Bloudili jsme ale nakonec Housku objevili. Při cestě zpátky jsme ovšem zabloudili ještě víc a ani nevíme jak, ocitli se pod Bezdězem. Ne nadarmo se říká, že na kokřínsku pořád fungují mocné síly.

V pátek ráno přijel Venan, zapřáhl karavan a odjeli jsme domů. Je fakt, že jsem toho měla tak akorát, protože mít sebou ty dva raubíře dalo pořádně zabrat.

Tak opět po roce odjíždím na mezinárodní závody Moravia Open 2011.

Je čtvrtek, 30.6. a já rychle balím všechno pro sebe, Venana, Kleu a Crejzíka. Ve 12 hodin odjíždíme. Po cestě nám začíná šíleně pršet. Myslím, že víc než šíleně. No to bude teda víkend. Kolem 17 hodiny jsme na místě a v hotelu, kde máme zajištěné ubytování nikdo. Že bych si spletla hotel? Otevírám noťase a koukám do došlé pošty. Zjišťuji, že jsme na správném místě. Telefonem se spojuji s majitelem a on za náma posílá slečnu, která nás ubytovává. Dostáváme veliký čtyřlůžkový pokoj. Aspoň že tak, aspoň se tam všichni pěkně vejdeme. Prší, teda leje pořád. Beru deštník, gumáky a vyrážím na delší procházku do lesa. Tam samozřejmě zabloudím a s deštníkem se prodírám kopcem cestou necestou. Zvládám to bez úhony, dorážím zpět na hotel, dám všem najíst a zalézáme do postelí.

V pátek ráno prší pořád a já odcházím se psy do města něco málo pokoupit. Odpoledne se jdu zaregistrovat na závody a kolem páté nám začíná první běh, zkouška. Nepovedla se nám, máme dvě chyby – odskočená houpačka a zóna na kladině. Ach jo, to nám to teda pěkně začíná. Večer jdeme posedět do restauračky a pokecat s kamarády.

V sobotu NEPRŠÍ!!!! A vydrželo to celý den!!!! Skvěle rozvržený program organizátoři dodržují, takže nemusím sedět celý den na hřišti a mám i čas si odskočit na pokoj a třeba se prospat, nebo si něco přečíst. Běžím jeden jump a dva openy. Ani jednou se nediskneme a všechno dobíháme. Přesto nám to nestačí ani na malé finále. Nevadí. Jdeme se s Petrou H. projít opět do lesa a večer už sedíme na tribuně a fandíme velkému finále. Trochu se mi nelíbí systém výběru do těchto finálí. Myslím, že víc napínavější by bylo, kdyby se sčítaly doběhlé běhy, než když podle pravidel stačí se umístit do určitého místa pouze v jednom z těch tří. Závody tak ztrácí trochu adrenalin, kdy by se každý pak snažil co nejlépe doběhnout každý běh.

Neděle a od rána opět leje. No, neleje, padají provazy vody. A před náma zase tři běhy. Jump a opět dva openy. Dost lidí to vzdalo a odjelo, ne tak my. Vydržely jsme do konce a tak jsme se diskly v jumpu, doběhly jsme první open a ve druhém se diskly, kdy už pro přívaly vody skoro nešlo ani běhat.

Ke cti stadionu musím říct, že odvodňovací systém pracoval skvěle a mokré jsem měla pouze oblečení, ale boty ne. Zcela mokrá, protože už jsem se neměla do čeho převléknout, odjíždím kolem půl čtvrté domu. Kolem Mohelnice konečně usychám a taky přestává pršet. Domu se vracíme v devět večer a jdeme všichni hned spát.

Musím přiznat, že jsem záviděla těm, co byli ubytovaní v kempu v chatkách. Být tři dny se psy na hotelovém pokoji v prvním patře je šílené. Jednak nejsme zvyklí, být takto zavření na pokoji a pak taky, vždy když chteli jít ven, tak jsem musela vzít vodítka, po schodech dolu, odejít k řece, pak zas schody nahoru, no prostě otrava. Zlaté chatky a ještě lepší můj karavan!!!!

Poslední závody před pro nás očekávaným Moravia Openem. Poslední dobou běhá Kleinka naprosto skvěle, tak jak dopadneme dneska?

Odjíždíme ráno v šest hodin a bereme sebou i Crejzíka. Ať si zvyká. Přijíždíme mezi prvními, ale za námi se hned do vrat hrnou děčíňáci. A taky Jitka s Aidou a Hela s Axem od nás z Litoměřic.

Začínáme jumpem, parkury staví Káťa Lerlová a musím říct, že si dává vážně záležet na pěkně technickém parkuru. Na řadu jdeme třetí od konce. Vybíháme, běžíme, ne, letíme a skvělý čas – postupovka 3,69!!! Máme to za sebou a je z toho 1. místo.

Zkouška (staví ji Alice) jako vždy nevyšla, Kleina se usmyslela, že nebude vnímat, protože jsem zapomněla vzít sebou její oblíbený balónek. A tak zase DIS. Nevadí, zkoušku nepotřebujeme, tak nám to ani nějak nevadí. Parkur nedokončuju, protože vím, že si v příštím běhu dá Kleina o to víc pozor a bude lépe reagovat.

Na řadu přichází Open a opět zapeklitá trať. Disky lítají, chyby a odmítnutí. A jdeme na řadu. Vybíháme, Kleina reaguje, skáče, krásná zóna na Áčku a teď první past. Z houpačky se skáče přímo k tunelu, ale musí přijít stažení a vyslání do slalomu. Kleina skáče a už míří do tunelu. Já řvu Kleo,slalom, ona se stáčí a už sviští slalolem. No a pak už nás nic nepřekvapilo, nic nás nezaskočilo a úplně čistým během si zaslouženě dobíháme opět pro 1. místo.

Jsem nadšená a vezu si domu nádherné dva poháry. A plno užitečných věcí – deku, osušku, badminton, baťoh, hračku, pexeso a určitě jsem na něco zapomněla.

Byl to dlouhý den. Končíme v sedm večer a domu přijíždím úderem osmé. Ale velice, velice spokojená.

Když jsem se někdy v lednu přihlašovala na tyto závody, neměla jsem nejmenší tušení, do čeho jdu.

Skoro 300 týmů (jen v mé kategorii M – 69) a 11 evropských států. Jak obstojíme s Kleinkou?

V pátek dopoledne se zapřáhl karavan a pak už odjezd směr Skochovice. Děčíňáci už tam na nás čekali. Zaparkovat karavan, všechno potřebné vybalit, rozmístit a honem na prezenci. Dostáváme tričko (já krásně bleděmodré), s logem závodů a označením že jsme z České republiky. Dvojici mám už vybranou dlouho dopředu, náš spoluhráč je Hanka s Dorotou Máchalovou. V družstvu se k nám přidává ještě Péťa H. a Eliška. A už v pátek začínají první běhy.

Agility družstev a jumping dvojic. Pro mě 25 a 11 místo/69. Začínáme docela dobře. Kleinka vypadá, že bude běhat velice radostně. Na večer plánujeme společnou akci u karavanu, ale končíme kolem půl jedenácté a tak místo radovánek zalézáme všichni pod peřiny.

Budíček v sedm ráno a v osm prohlídka prvního parkuru. Jump plemen se nám moc povedl (5/69) a prvním místem mezi kříženci a druhým mezi Českou republikou se jednou nohou dostávám do finále.  Pak už běžíme agility dvojic a s dvěma skočenými zónami opouštíme šance na dobré umístění. Jumping družstev nezvládáme a připisujeme si první Dis. Vzhledem k tomu, že kormě Elišky jsou Dis i ostatní holky, tak nás to moc nerozhazuje.

Do finále dvojic se s Hankou taky nedostáváme a tím máme docela brzo volný večer. Můžeme se tak lépe připravit na připravovaný společenský večírek s večeří a tombolou. To bylo velmi velmi vydařené a vyhlašování dosavadních výsledků bylo hodné mistrovství světa. Při každém umístěném čechovi jsme skandovali a tleskali. Pak jsme ještě malinko pokecali a kolem jedenácté už zase byli pod peřinami.

Ráno budíček opět v sedm hodin a v osm zase prohlídka prvního parkuru.

Zkouška se Kleince nepovedla, protože seskočila z houpačky a byla mnou nekompromisně vrácena zpět na opravu. A pak mé nervy začaly pracovat na plné obrátky. Blížil se start agilit, kde se mělo rozhodnout, zda poběžím finále jak národů, tak i plemen. Moc jsem chtěla. Parkúr byl vyřazující. Tolik pastí a technických pasáží na jedné trati!!! Ale já Kleině věřila.

Vybíháme. První sekvence za náma. Druhá a třetí taky, Teď tam vzadu, složitý náběh z kruhu do látkového tunelu, okamžité stažení okolo tunelu zpět a otočení o 90 st a skočka, stažení mezi bočnicema a zase skočka, okolo bočnice a na kladinu. Máme to za sebou a pořád čistě!!!! Už jenom tunel a cílová skočka a jsem ve finále!!!! Brzo jsem usnula na vavřínech. Ta ramena měla přece směrovat k cílové skočce a ne ke startovní!!!! DIS!!!!! A KONEC!!!! Druhá noha se do finále nedostala a moje veškeré naděje pohasly.

I tak si odvážím dobrý pocit, že Klea je skvělá a že se mezi ostatními rozhodně neztrácíme. Závody a vůbec všechno i okolo nich jsem si náramně užila. Klobouk dolu před organizací těchto velmi náročných závodů. Můj obdiv patří všem lidem kolem Tondy G., bez kterých by to tam nebylo takové, jaké to tam bylo.Komentář Tomíka a jeho vyvolávání – "připraví se: Jana, Ivana, Lenka Atakdále..."bude v mých vzpomínkách uchován stejně jako moje otázka: Kdy že ten Atakdále konečně nastoupí na start? A Odpověď Tomíka: "Až dorazí, ještě tu není"

Jsem moc ráda, že jsem měla možnost vyzkoušet sebe a Kleu na tak velkých závodech. Jsem ráda, že veškerá moje umístění u doběhnutých běhů byla v první polovině startovního pole. Je to pro mě výzva. Bojovat do konce a nevzdávat nic předem.

Jediné, co se mi opravdu na těchto závodech nelíbilo, bylo chování ruských závodnic ke svým psům. Zvláště S.T., která po disku v kategorii M svého psa  odvedla stranou od parkuru a pak ho nakopla tak, že letěl pomalu 20m vzduchem. Ruské závodnice se v podstatě chovaly všechny ke svým psům více než zrůdně. Škoda, že to dělaly tak, aby je žádný rozhodčí neměl šanci vidět.

Ale na druhou stranu – povzbuzování Petrice Haspeklice je až dojemně opravdové. A když se člověk diskne v momentě, kdy mu jde o vše, tak ona přijde a přesvědčí vás, že lépe jste již rozhodně běžet nemohli. Prostě, opravdové kamarády si člověk nevybírá, ti si člověka vyberou sami. Petro – díky že jsi.

Dnes byl další trénink coursingu. Úplně poprvé u Filipa. Dokonalý terén prověřil zkušenosti psů a ukázal jejich slabiny. Terénní vlny často mátly psí běžce a vtipně postavená trať jim nedala šanci ani na chvíli upustit od pozornosti.

Začátečníci zjistili, že je coursing bavit bude a zkušení závodníci občas ztratili střapec, kdy při výběhu do mírného kopečku měli točit směrem vpravo, ale oni se bezhlavě řítili rovně. Pak přišla další past ve formě nechané narostlé trávy v  asi pět metrů dlouhém pruhu a zde se zase ukázalo, kdo si střapec hlídá a kdo ho umí ztratit. Ubrečené dopolední počasí se změnilo v krásný sluneční den a občerstvení Filipa, ve formě párků, masa, kávy a vynikajích placek nemělo chybu.

Všichni, kdo dneska přijeli k nám na coursing, rozhodně nelitovali a nováčci vypadali až dojatě, když sledovali své psí miláčky, jak se jim mění život, když zjišťují, že můžou letět s rozevlátýma ušima za tím třepotajícím igelitem a jsou za to ještě moc moc chváleni.

Uf, tak máme naše první oficiální závody za sebou. Teda závody, které jsme jako klub pořádali. Těch příprav, starostí, nervů. A pak to najednou je tady a už přijíždí první závodníci a staví se první parkur a najednou je konec a vyhlašujeme výsledky. Nakonec musím říct, že se mi ty naše první závody líbili.

Klea běhala opět moc pěkně a v každém běhu jsme byly na bedně a součty jsme vyhrály. V jumpu a openu úplně čisté, krásné běhy. Ve zkoušce kupodivu dvě odmítnutí. Špatné navedení na překážku a bylo to.

Po celou dobu závodů se hlasovalo o psího krasavce a nezávislá porota vybírala psíhu šikulu. Oba psi to získali zaslouženě. Nejkrásnější ale byly medajle za zkoušky. Ty pro nás vyrobila Marcela a byly ve tvaru pejska. Alice a její hospitantka Míša stavěly moc pěkné parkury. Jump byl běhavý a open plný pastí. Zkoušky, jak už u Alice bývá tradiční, prověřily naše schopnosti.

Je velmi náročné pořádat závody, i ty naše, benefiční, které jsme dělali pro kočičí útulek, potřebovaly plné nasazení celého klubu a dokonce i rodinných příslušníků. Vše klaplo a všichni byli skvělí. Jsme dobrá parta lidí.

Celý rok čekání a těšení se na tyto závody. Celý rok plánování s agi kamarády co a jak. Ještě ve čtvrtek navečer je jasné, že pojedeme znova s karavanem,ale pak došlo díky Markovi ke změně a odjíždím jen já s Kleinkou do chatky. Ve tři hodiny přijíždí Petr a Pavla z Děčína, nakládáme do stříbrňáka to neskutečné množství balíků a balíčků, tašek a baťohů a psů a odjíždíme v neskutečném vedru směr Rozkoš. Cesta vesele ubývá a pak najednou – už jsme na dálnici na Hradec Králové a konec pohody. Kolona aut stojí, popojíždíme po jednom, dvou metrech a v rádiu povzbuzující zprávy – nejezděte, vyhněte se, kolona má 10 km!!! Sjeďte z dálnice. Ale kde? Navigace hlásí, že za 8 kilometrů bude nejbližší sjezd. To je docela fór. Tak se teda ploužíme, šílíme z vedra a pak najednou – nabíráme rychlost, už nezastavujeme a opět plynule jedeme. Ve tři jsme vyjeli, v šest dojíždíme do cíle. Všichni úplně oddělaní. Rychle se vybalit, já do chatky, Petr a Pavla pod stany a bude nějaká akce? Nebude, po té cestě zapadáme všichni do postelí.

Sobotní ráno nás vítá usluněné a velice teplé. Ach jo. Dojdeme k parkuru a zjišťujeme, že se asi chystá vlna Tsunami. Voda totiž není vidět. Jen bláto a písek. Co to znamená? A tak se všichni snažíme různými způsoby dostat se do toho zbytku vody a koupeme zmožené psy. Nám to s Kleinkou v sobotu moc neběhá. Nevzala jsem jí sebou Prdka a ona je z toho taková dost smutná. Ovšem zábava mimo parkur je dokonalá, stejně jako Tomíkovi parkury. Jsou fascinující.

Ve dvě hodiny se na nás přivalila bouřka a déšť. Jen chvilku a tak závody, končící kolem půl sedmé dobíhame jen v propocených trikách. Dojdeme do chatek a už prší pořádně. Takže zase nic a jdeme spát.

Neděle a větší vedro než včera. Opět smutná Kleina a najednou – nacházíme párek a..... konečně běžíme po parkuru tak, jak máme!!!! 3. místo ve zkoušce. Konečně se nám daří. Poslední běh – suprově postavený jump a opět běžíme pěkně.

Domu se opět zmožený vedrem vracíme přesně ve 20.hodin a přemýšlíme, jestli na Rozkoši je taky někdy jinak, než tak pekelně vedrovatě. A příští rok už nejedu!!!! Kdy že bude příští rok Opsion na Rozkoši? Musím si hlídat termíňák, abych se stihla včas přihlásit.

Opět jsem se rozhodla, že letos už určitě pojedu na kvaldy a opět me Marek přesvědčil, ať radši jedu k nim do České Lípy. Tak jsem teda jela tam. Ráno jsem vyrazila v půj sedmé, nemám to k nim zas až tak daleko. Jenže jsem netušila, že mě opustí navigace a že vlastně vůbec nevím, kde ten jejich cvičák je. A tak jsem vjela do České Lípy a to byl konec mé absolutní orientační smyslnosti. U trafiky jsem se ptala kudy tudy cesta, poridili mi tam, ale to bylo všechno. Jezdila jsem po městě až jsem narazila na auto s borderkou. Zajásala jsem a šup za nima. No, holky taky trochu bloudily, ale naštěstí ne tak jak já a nakonec jsme se na cvičák dostaly.

Svuj stan jsem rozbalila u děčínských. No, cítím se být tak trochu už jedna z nich a pak jsme všichni už jen čekali, až to údrem osmé vypukne.

Jump- konečně jdeme na věc. Kleina vybíhá já jen čičí sem, čičí tam a cíl. Neuvěřitelné!!! První místo, čistý běh a nejrychlejší náš čas. Postupovka 4,9!!!!

Druhý běh – zkouška – vybíháme, jedna zóna, dobrý, druhá zóna – dobrý a konec!!! Jupíííí. Jenže pořadatel hlásí – jedna chyba??? Kde????To není možné!!! Ale rozhodnutí rozhodčí je nade vše a tak se s tím smiřuji a neremcám. 4. místo.

Třetí běh – Open. Kleina je už z toho vedra, které panovalo, docela zmožená. Začínám si myslet, že už nepoběží, že se bude po parkuru ploužit. Jdeme na start. Jsme v cíli. Zase jedna chyba – zase zóna. Já se z ní vážně zblázním!!!! Čekám na výsledky, docela nedočkavě. DRUHÁ!!!! No úžasné. Jump provní, teď druhá máme součty a jsme PRVNÍ!!!! No skvělé. Jsem nadšená a zářím jak to slunce.

Odvážíme si tři nádherné poháry, pytle s krmením, a plno dalších věcí. Navigace se probrala a dovedla mě bez jakéhokoli bloudění domu.

No, řekněte, nebyl to skvělý den?       Foto – naše kamarádka Milada